Podívejme se, jak se dle jejich slov tohoto cíle dosahuje. V případě ČSSD se jednalo víceméně o dlouhodobou nečinnost ze strany zákonodárců, přijímání drobných zákonů, které nikoho příliš nenadchly ani neurazily a především zadlužování naší země. V případě ODS jak se zdá je postup o něco razantnější, jsou přijímány reformy, které vlastně nic moc nemění a nikoho moc nenadchnou, nicméně vlivem mediálního tlaku a neustálé nepříliš obhájené kritiky ze strany opozice se staly tyto kroky u většiny obyvatel dosti nenáviděnými.
Důležité je však si uvědomit, že ať se jedná o vládu levicovou (ČSSD) či takzvanou pravicovou (ODS), princip, jakým působí stát na blaho svých obyvatel, je vždy stejný. Základním pilířem jsou samozřejmě daně. Poctivě pracující lidé jsou nuceni odvádět státu pravidelně podíly ze svého vyprodukovaného bohatství. Do státní kasy tedy přiteče velké množství peněz, se kterými zde úředníci, samozřejmě na základě svého nejlepšího vědomí a svědomí, disponují. Zjednodušeně to funguje asi tak, že část se použije na jejich platy, část se použije na státní služby (které, jak lze ilustrovat na mnoha případech, jsou velmi nekvalitní, ale o tom zase jindy) a část se, jak už to tak v tom byrokratickém zmatku bývá, někde „ztratí“.
Pokud člověk někomu odevzdá určitý obnos, očekává, že z toho bude něco mít, že z toho bude mít zisk. Pro některé lidi je slovo zisk téměř vulgárním výrazem. Vězte však, že to je a byl právě tento parametr lidského konání, který způsobil, že každý z nás vlastní mobilní telefon, většina lidí počítač s internetem a také již téměř každý vlastní automobil. Kdysi tomu totiž tak nebylo. Je to snad tím, že majitelé automobilek, telefonických a počítačových společností konečně procitli a zjistili, že bude na světě daleko lépe, když si sami odtrhnou od huby a rozdají své plody práce ostatním lidem? Rozhodně ne. Byl to právě jejich vlastní a co největší zisk, který je hnal stále kupředu, nutil zlepšovat služby a tlačit jejich cenu v boji s konkurencí co nejníže.
Jestliže však chce člověk dosáhnout zisku, musí investovat své vlastní peníze a to tak, jak to sám pokládá za nejvhodnější. Jen on sám může nejlépe zvážit všechna pro a proti, všechna rizika a to především proto, že mu na svých penězích velmi záleží. Funguje to však takto i v případě státu a daní? Má podnikatel možnost daně neplatit, popř. si platit pouze služby, které pokládá za užitečné a dostatečně kvalitní? Žádné takové možnosti nemá, neboť je přinucen státem pod pohrůžkou násilí (uvěznění) daně odvádět a tak vlastně nemá nejmenší vliv na to, co se s nimi děje poté. Je tento člověk srozuměn s tím, že tyto peníze putují např. lidem, kterým se nechce pracovat? Je srozuměn s tím, že platí nedobrovolně provoz památek, které si samy na sebe nevydělají? Je srozuměn s tím, pokud je třeba nevěřící, že platí církvím? Je srozuměn s tím, že dotuje státní firmy, které těm soukromým vůbec nemohou konkurovat? Myslím, že s tímto by byl srozuměn jen blázen. Má tedy podnikatel z toho, že odvedl daně, nějaký zisk? Pramalý. Mohl by tyto peníze investovat účelněji, tak, jak by on chtěl, tak, aby měl vyšší zisk a tím pádem pomohl (jak jsem ukázal výše) rozvoji společnosti vpřed? Jistě, mohl by.
Když vezmeme všechny tyto aspekty v potaz, můžeme již jednoduše odpovědět na otázku, zdali mohou politici „nastartovat“ ekonomiku. Jednoduše – nemohou. Nemají kouzelný proutek, který by zastoupil tvrdě pracující lidi. Realita je pak bohužel spíše opačná. Z předchozí argumentace je patrné, že čím více peněz zůstane podnikateli k vlastním investicím, tím větší bude jeho zisk a tím více přispěje celé společnosti. Tato zákonitost funguje i opačně a myslím, že ji lze velmi jednoduše demonstrovat na čtyřiceti letech naší červené minulosti. Pokud zvážíme vše, co bylo řečeno, dojdeme k závěru, že státní politika jednak vývoji ekonomiky nepřispívá, naopak má v tomto ohledu pouze negativní účinky. Nestartuje, nýbrž různě silně brzdí.