Přesvědčení, že „tělo patří státu“ je již z podstaty
hloupé a částečně dokresluje stav společenského smýšlení. Člověk by za svého
života měl být svobodný. Pokud připustíme toto, je jasné, že takový člověk je
majitelem sebe samotného. Jak se pak může po smrti stát tělo majetkem státu?
Pokud chceme určit, komu lidské ostatky patří, snad bychom mohli říci, že
jedině Zemi. Nikomu jinému.
Za 20 let po revoluci se však pramálo změnilo.
Socialistické smýšlení je pořád v nás a tak nikomu nepřijde divné, že stát
si s tělem po smrti může dělat co se mu zlíbí (téměř). Tak například pitvy.
Soudní pitvy, pitvy dětí do 15 let a žen, které zemřely v souvislosti
s těhotenstvím, se provádějí povinně (http://www.epravo.cz/top/clanky/k-problematice-zdravotni-pitvy-v-ceskem-pravu-23475.html).
A žádný rodič, manžel, manželka, či jiný příbuzný s tím nic nenadělá, i
kdyby se na hlavu postavil. Tělo v těchto případech patří státu.
Hlavní věc, které jsem se ale chtěl věnovat, jsou
transplantace. Zamýšleli jste se někdy nad tím, odkud se bere většina
transplantovaných orgánů? Přemýšleli jste, zdali byste po smrti umožnili
transplantaci vlastních orgánů jinému člověku? A jak je vše u nás právně
ošetřeno?
Ve světě existují dva hlavní systémy, které řeší
transplantace orgánů od posmrtných dárců – tzv. opting in a opting out. Opting
in je systém, v němž je možno transplantovat orgán od zemřelého jen pokud on sám toto za života stvrdí písemným
souhlasem, nebo to povolí po jeho smrti rodina (záleží pak dále na úpravě
příslušného státu). Takto fungují transplantace např. v USA.
V systému opting out je možno tranplantovat orgán, pokud zemřelý během
svého života příslušnou cestou neudal, že si to nepřeje. Jinými slovy – každý
člověk je potenciální dárce, pokud to státu nezakáže. Jak už asi tušíte, tento
systém funguje u nás.
Jsem si jist, že většina čtenářů, která se prokousala až
zde, něco podobného vůbec netušila. Pokud jste vaše dárcovství neodmítli
příslušným právním úkonem, mohou být vaše orgány po smrti transplantovány a
nikdo tomu nezabrání. Tento postup by
byl ještě teoreticky ospravedlnitelný, pokud by se v mediích pravidelně
objevovaly shoty vysvětlující, jak tento systém funguje a jak odmítnout možnout
posmrtnou transplantaci. Skutečnost je však taková, že drtivá většina lidí nemá
ani tušení, že si s jejich tělem může stát po smrti dělat co chce. A
navíc, úkon kterým lze zabránit transplantaci vlastních orgánů se také nikde „nepropaguje“.
Zde tedy uvádím, jak transplantaci odmítnout. Je nutné
být zapsán v Národním registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a
orgánů. Postup naleznete na příslušných webových stránkách registru – http://www.nrod.cz/ .
Je důležité, abych na závěr poznamenal, že nemám nejmenší
problém s odběrem mých orgánů po smrti, protože jako medik chápu, že mohou
jinému člověku zachránit život a zajistit mu solidní přežití po dobu mnoha let.
Určitě se tedy do registru nikdy nezapíšu a nikomu to nebudu doporučovat. Ne
každý ale s transplantací musí souhlasit, z jakýchkoliv důvodů, a
tito lidé vinou účelového zatajování neví, že jim zkrátka tu ledvinu vezmou tak
či tak. Teze „tělo patří státu“ tedy u nás stále platí takřka stoprocentně a
nezdá se, že by se v blízké budoucnosti mělo něco měnit. Nikoho totiž
nemůže trápit něco, o čem nic neví …