Pacienti chodí k lékaři obecně proto, že mají nějaký zdravotní problém. Postup ze strany doktora je vždy stejný. Všemi možnými a dostupnými prostředky musí nejdříve určit pacientovu diagnózu. Odebírá tedy anamnézu, krev, posílá pacienta na dodatečná přístrojová vyšetření, atd. Teprve když lékař přesně ví, jaká choroba přítomného člověka trápí, může naordinovat účinnou léčbu. Bez správné diagnózy je bezradný. To je jednoduchý postup, který platí stoprocentně.
Občas se však stává, že nemoc pacienta je určena chybně, což poté může mít až fatální následky. Pokud např. lékař mylně určí jako příčinu obtíží akutní infarkt myokardu a přitom se jedná o prasklý žaludeční vřed (takové případy se staly), je zde problém. Zahájí se terapie infarktu, při které se mimojiné podávají léky na „ředění krve“ (snížení srážlivosti), což bohužel přispěje k tomu, že pacient z vředu vykrvácí ještě rychleji, než by se stalo bez nasazení léčby. Je tedy jasně vidět, že špatné pojmenování problému nejen že nepomůže v jeho řešení, ale co hůř – může daný problém ještě zhoršit.
Stejně tak tento princip ale platí v ekonomice. Při řešení světové finanční krize je nutné nejdříve analyzovat příčinu. Z úst amerických a všemožných evropských politiků slýcháme prakticky jednohlasně – za krizí stojí rozbujelý kapitalismus, zkrátka volný nekontrolova(tel)ný trh. Terapií má tedy být zpřísněný dohled nad finančními institucemi a hospodářstvím jako takovým. Nad každým rozhodnutím našich „představitelů“ je však nutné zamyslet se. Je skutečně diagnóza určena správně, nebo se jedná jen o účelový tah k upevnění moci?
Bohužel již po krátkém zamyšlení je jasné, že svobodný trh viníkem rozhodně být nemůže. Proč? Protože zkrátka nikde na světě nic jako svobodný trh dnes neexistuje. O kapitalismu dnes nemůžeme vůbec hovořit, stejně jako se nedalo hovořit o demokracii v NDR. Ve státech, kde jsou lidé nuceni odvádět obrovskou část svého vyprodukovaného bohatsví na daních, nemůžeme mluvit o svobodném trhu. Ve státech, kde úspěšní dostávají miliardové pokuty pod záminkou monopolitního postavení, nemůžeme mluvit o svobodném trhu. Ve státech, kde úředníci určují soukromým subjektům ceny za jejich služby (např. telekomunikace), nemůžeme mluvit o svobodném trhu. Konečně a především – ve světě, ve kterém jsou lidé nuceni jako peníze používat bezcenné a ničím nekryté papírky, natisknuté dle libosti centrálními bankami, místo skutečných zlatem krytých peněz, nemůžeme hovořit o svobodném trhu. Pokud bychom tudíž měli hledat v historii čistý kapitalismus (nebo alespoň něco jemu se podobající), museli bychom se vrátit v čase do dob tzv. zlatého standardu.
Je tedy zřejmé, že současnými postupy amerických a evropských vlád a centrálních bank se krize nevyřeší. Ba naopak, jak jsem předeslal v příkladu s vředem – hrozí ještě další zhoršení situace a minimálně prodloužené krvácení světové ekonomiky, které bude nakonec stejně zastaveno až zbytky polovolného trhu, jež zatím nikdo nestihl zregulovat.